Mgr. Vlastimil Chadim  |  Redukce hmotnosti, Onemocnění dnešní doby
image for Význam redukce nadváhy u obézních diabetiků 2. typu část II.

Jak již bylo v první části článku naznačeno, obézní diabetici 2. typu mnohem hůře redukují své tukové zásoby než člověk bez diabetu. K tomuto stavu přispívají „šetrné geny“ (s důležitým vlivem prostředí), na jejichž podkladě dochází k rozvoji IR a následné hyperinzulinémie, kterou se organismus snaží překonat sníženou citlivost jaterních, svalových a tukových buněk k inzulinu.

Velmi dobře je prokázána souvislost mezi inzulinémií a BMI. Čím vyšší BMI, tím vyšší inzulinémie, resp. IR. V průběhu života pacienta dochází k rozvoji bludného kruhu, kdy potenciální - geneticky naprogramovaná inzulinová rezistence se vlivem neadekvátního životního stylu (pozitivní energetické bilance) začne skutečně realizovat. Na sníženou citlivost tkání k účinku inzulínu reagují β-buňky Langerhansových ostrůvků pankreatu vyšší produkcí inzulinu. Hyperinzulinémie blokuje lipolýzu – štěpení tukových zásob. Ztučnělá játra a svaly, vysoké množství podkožního a viscerálního tuku dále prohlubují IR a následně hyperinzulinémii. K inzulinu rezistentní játra nesmyslně zvyšují produkci glukózy a způsobují lačnou hyperglykemii. V takovém stavu se pacientům mnohem hůře daří redukovat nadměrné energetické zásoby. Postupem času nezvládá slinivka břišní produkovat vysoké množství inzulinu (potřebného k překonání IR), glykémie neklesají a přes poruchy tolerance glukózy dochází k rozvoji klinicky manifestního diabetu 2. typu.

Nejen na specializovaných pracovištích, ale též v ambulancích praktického lékaře je třeba cílenou edukací potenciálním diabetikům (jedincům s pozitivní rodinnou anamnézou, obézním, hypertonikům, pacientům s poruchami lipidového metabolismu) a nemocným s již rozvinutou cukrovkou zdůrazňovat klíčový význam prevence, resp. léčby nadváhy a obezity. Vlivem snížení zásob tělesného tuku (významného efektu je dosahováno již při úbytku 5-7% tukové tkáně) dochází ke zmírnění IR, poklesu hladin inzulinu (postprandiálního i lačného), k normalizaci glykémií, hodnot krevního tlaku, krevních lipidů a následnému snížení předčasného rozvoje kardiovaskulárních onemocnění. Zvýšená citlivost tkání k inzulinu snižuje požadavky na produkci inzulinu, redukuje nebezpečí „vyčerpání“ β-buněk  a další progresi diabetu.

Vedle nutričních opatření – snížení celkového energetického příjmu redukcí příjmu tuků a sacharidů, je při redukci nadváhy a terapii DM II velmi důležitá také fyzická aktivita. Práce kosterní svaloviny spotřebovává značné množství energie, čímž významně přispívá k navození negativní energetické bilance. Redukce tukových zásob i pohyb samotný zvyšují citlivost tkání k účinku inzulinu  a následně snižují hladiny inzulinu v krvi. Zatížená svalová buňka mnohem výrazněji vychytává glukózu i volné mastné kyseliny z krevního oběhu – klesá glykémie i koncentrace plazmatických triacylglycerolů. Vlivem aktivní práce kosterní svaloviny dochází také ke zvýšení klidového energetického výdeje, čímž se dále navyšuje celková spotřeba energie. Mezi nejúčinnější formy zátěže patří aerobní činnosti (rychlá chůze, jogging, běh, cyklistika, stacionární trenažéry – rotoped, eliptical, běžecký pás, stepper, veslování, dále bruslení, jízda na běžkách, plavání) provozované nižší až střední intenzitou v délce trávní 30-60 minut. Pro zvýšení citlivosti tkání k inzulínu, normalizaci látkové výměny je velmi důležitá pravidelnost a soustavnost pohybové zátěže. Inzulinová rezistence je dlouhodobě fixována, k jejímu prolomení je třeba několika měsíční, resp. trvalé úpravy stravovacích a pohybových zvyklostí.

Režimová opatření – úprava stravovacích a pohybových zvyklostí by měla být prvním krokem při léčbě diabetu, obezity i celé řady dalších poruch látkové výměny. Jsou-li pacienty úspěšně realizovány, představují velmi účinnou formu terapie a přináší obrovský zdravotní a ekonomický benefit. Redukují potřebu finančně náročné farmakoterapie i přístrojové či chirurgické léčby primárních a následně i sekundárních onemocnění. Snižují riziko invalidity současného nebo potenciálního pacienta.

Diabetes mellitus 2. typu je chronické metabolické onemocnění, které vzniká na podkladě nesouladu mezi geneticky naprogramovanými požadavky organismu a dlouhodobým životním stylem člověka. Energeticky úsporný typ látkové výměny byl v historických obdobích značnou výhodou – umožňoval překonat dlouhé periody omezeného kalorického příjmu a vysoké energetické spotřeby. V posledních 50 letech došlo na území hospodářsky vyspělých zemích světa k radikální změně životního stylu, na který se organismus člověka během 2-3 generací nedokáže „vnitřně“ – tj. geneticky adaptovat. Především jedinci s „pomalým“ metabolismem jsou nuceni, chtějí-li se potenciálním poruchám látkové výměny vyhnout (nebo jejich příchod oddálit), trvale upravit svůj jídelníček a pohybovou zátěž skutečným potřebám svého těla – jednoduše řečeno zvýšit výdej a racionálně snížit příjem energie. Je nezbytné klást velký důraz na režimovou léčbu již nemocných jedinců, ale také na prevenci – minimalizaci rizik možného rozvoje DM II a obezity u dědičně predisponovaných jedinců. Ačkoli mnoho prostoru k edukaci pacientů v ordinacích praktických lékařů, diabetologů, internistů či kardiologů nebývá, přesto je velmi žádoucí s nemocnými aktivně komunikovat a zdůrazňovat zásadní úlohu a přínosy režimových opatření.